Brutalita, organizovanost a masivnost teroristického útoku ve Vídni, stejně jako faktické selhání rakouských informačních služeb svědčí o jediném.: Žádná evropská země si v tento okamžik už nemůže být jistá před podobnými útoky a je jen otázkou času, kdy se s něčím podobným seznámíme i my, dosud bohorovně klidní obyvatelé “sedmé nejbezpečnější země světa”.
Komanda sebevražedných zabijáků se dnes zcela volně pohybují po Evropě, převážejí v naprostém klidu zbraně a výbušniny a mohou de facto zaútočit kdekoliv a kdykoliv se jim zamane. Včetně Prahy nebo Brna, kam je to z Vídně co by kamenem dohodil.
Rakouské bezpečnostní síly, na rozdíl od francouzských nebo německých,, které se ještě relativně nedávno snažily podobné útočníky spíše ukecat, než zlikvidovat, i přes překvapivost útoku zareagovaly rychle a účinně. Vídeň sice nemá v čele někoho jako je statečný čínobijec Hřib, ale zato má viditelně efektivní a funkční plány pro případ teroristických útoků. Kromě vyjádření upřímné soustrasti blízkým obětí útoku tak mohu Rakušanům i pogratulovat k tomu, že jejich političtí představitelé se o ně na rozdíl od českých starají.
Co ještě můžeme rakušanům jen tiše závidět, je rychlost, s jakou nasadili ve Vídni vojenské jednotky k ochraně státních, církevních a památkových objektů. Vojenské jednotky po zuby ozbrojené České republiky jsou připraveny k podobným zásahům nejpozději do 5 dnů po vyhlášení pohotovosti, případně po návratu z Afghánistánu, Malí, Času, Nigeru, Iráku a dalších zemí, kam je naše slavné vlády poslaly bojovat za demokracii a proti terorismu v blahé pitomoučké naději, že “tady se přece nic takového nemůže stát”.
Takže pane Babiši, pane Metnare, pane Hamáčku, paní Černochová a další – může se to stát a také se to stane. A brzy. A pak vás budeme my, občané ČR, činit zodpovědnými za oběti. Stejně jako pány Berouna a Koudelku. Začněte konečně dělat to, proč jsme vás volili. Začněte se starat o naší bezpečnost a o to, aby se totéž co ve Vídni, v Nice nebo v Lionu věděli v Praze. Od toho tam nejste. Určitě jste viděli Postřižiny. Krásný film, a krásná hláška před jeho koncem “musíte se víc snažit, pane správče, jinak vás vyměníme!”
Autor: Ing. Jaroslav Štefec, CSc., bezpečnostní analytik – (1956) vystudoval Vojenskou akademii Antonína Zápotockého v Brně. Po ukončení studia v roce 1980 dva roky působil ve velitelských funkcích u vojenského útvaru v Kostelci nad Orlicí. V srpnu 1998 přijal nabídku tehdejšího ministra obrany Vetchého, abych nastoupil na resort obrany jako jeho poradce pro armádní akvizice, kterým se v té době intenzivně věnoval. Stal se obětí nejméně tří závažných diskreditačních akcí proti jeho osobě. Stal se cílem nevybíravé mediální kampaně i tlaku z okolí ministra obrany, které nakonec vyvrcholily mým odchodem z MO v srpnu 2011. Po odchodu z MO navázal na svou předešlou činnost a jako OSVČ poskytoval poradenství firmám obranného průmyslu. Úraz v květnu roku 2013 ho na třičtvrtě roku upoutal na lůžko a kolečkové křeslo, a prakticky na dva roky ho vyřadil z normálního života. Donutil ho také přemýšlet nad situací v ČR a vývojem v Evropě, a stal se tak vlastně akcelerátorem jeho rozhodnutí vstoupit do politického života a angažovat se v politickém hnutí Bezpečnost, odpovědnost, solidarita.
Zdroj: eurabia.cz